Příběh muže, který byl společně s Leonardem da Vincim největším univerzalistou v dějinách a to nejspíše jen proto, že cíleně pracoval jen dopoledne od devíti do jedenácti a zbytek vědecké činnosti nechával výlučně na svém podvědomí. Příběh jeho přítele, o sto let mladšího, který vyřešil problém vzdorující celé století, odmítl cenu ve výši milionu dolarů a nikdy nepochopil, čemu se ostatní diví. Příběh ženy, která byla svou vlastní prababičkou a oba tyto muže spojila láskou, přestože nejvíce ze všeho milovala topologii.

Poincarého domněnka tvrdící, že každý jednoduše souvislý trojrozměrný povrch je ekvivalentní povrchu čtyřrozměrné koule, patřila k sedmi matematickým Problémům tisíciletí (Millennium Prize Problems), které v roce 2000 vyhlásil Clayův matematický institut. Vzdorovala důkazům téměř sto let, až její platnost v roce 2002 dokázal ruský matematik Grigorij Perelman, jenž odmítl vysokou finanční odměnu slovy: “Vím, jak ovládat vesmír. Tak mi řekněte, proč bych se měl hnát za milionem?!”

To je v podstatě i příběh divadelní hry Poincarého domněnka. Hra se nesnaží divákům objasnit podstatu Poincarého přínosu k topologii, i když i tento pokus v textu zazní, ale je zřejmě balancováním mezi okouzlením matematikou a našimi obavami z ní, světem vědců posedlých jejich oborem a povrchností médií, hrou na téma matematika a ženy, matematika a jídlo, matematika a média, respektive konzumní svět kolem (Radmila Hrdinová – Právo). Poincareho domněnku jako první uvedl soubor Tygr v tísni ve Vile Štvanice.

Autor: Wolfgang Lewinski
Režie: Daniel Vavřík
Hrají: Ilona Semrádová, Čeněk Koliáš, Jan Turner a Miroslav Bludný
Hudba: David Doubek a Daniel Meier
Scéna: Akram Staněk
Kostýmy: Šarko Mirko
Kategorie: topologická komedie

Nejhodnější medvídci (Praha)

Nejhodnější medvídci se založili 25. října 1988 v restauraci Na Hřebenkách v Praze jako vyhraněný nekompromisní soubor ortodoxních, až extrémních činoherců, vycházeje zejména ze statí Václava Klimenta Klicpery „Divadlo jako kukátko světa a srdce“ (Fr. Jebavý, Praha 1857) a Theodora Adorna „Das Schauspiel als ein metaphysisches Model des Seins in der postdramatischen Gesellschaft“ (Hrsg. Goethe Universität Frankfurt a. M., 1957).

Usilují o divadlo postdokumentární, oproštěné od veškerého metaforického balastu, o divadlo, které skutečnost reflektuje s takovou naléhavostí, až ji ve své podstatě utváří. Směřují tak k ideálnímu stavu naprosté umělecké symetrie, kdy není zřejmé, zda je scénovaný tvar modelem světa, nebo naopak svět sám o sobě není modelem inscenací Nejhodnějších medvídků. Zjevenou reflexivní relací světa a uměleckého tvaru tak dokazují platnost prastaré ideje Rosenblüthovy a Wienerovy, a sice že „nejlepším modelem kočky je jiná, nebo pokud možno táž kočka“.

Za 28 let své existence nastudovali Nejhodnější medvídci přibližně 13 inscenací, které uvedli jak v České republice, tak na Slovensku, v Litvě, Bělorusku, Spolkové republice Německo a ve Francii. Ve všech těchto zemích pak přirozeně v souladu se svou filosofií lásky ke slovu a s přesvědčením, že jednání je buď jednání slovem, nebo není vůbec, uvedli Medvídci své hry v jazyce místních domorodců.